Dnes je mi 33 let.

Mám pětiletou dceru Karolínku, která mi převrátila život vzhůru nohama (jako každédítě, nejen s handicapem). Přerovnala jsem si hodnoty, vnitřně mě náš příběh hodně zasáhl, i proto jsem sebrala odvahu a napsala knihu Máme dítě s handicapem.

Posledních 5 let mě zaměstnává především péče o dceru. Pokud je zrovna ve školce nebo mám večer ještě páru, redakčně upravuji knihy pro nakladatelství Grada.
Asi 7 let (se zhruba dvouletou biologickou pauzou) jsem vedla jazzovou kapelu Ivana Fitznerová Group, později Julie a band. Hráli jsme pravidelně v Salmovské literární kavárně, klubu Rybanaruby, Carpe diem a Kaštan.
V únoru 2009 jsem kapelu rozpustila, protože mi začala víc energie brát než dávat.

Studovala jsem 6 let skladbu na Konzervatoři Jaroslava Ježka, zároveň češtinu a francouzštinu na Ped.fakultě UK. Zhruba rok jsem vedla jazzový bigband Back Side Big band. Spolupracovala jsem i s bandem Big band trumpets, díky čemuž nám zahráli i na svatbě.

Po škole jsem pracovala jako lektorka francouzštiny v Komerční bance a ve firmách, poté jako korektorka ve vydavatelství a nakladatelství Mladá fronta. Po půl roce jsem odešla a dodnes se živím jako externí redaktorka.
Nedávno se mi přihodilo, že mi začala chybět hudba sdílená s dalšími lidmi. Stala jsem se proto součástí týmu Pralin (více na www.improliga.cz). Improvizací na piano se učím reagovat na improvizující herce. Ono tady a teď, které se při tom odehrává, je pro mě příjemným a silným zážitkem.

Často se mě lidé ptají, kdy budeme mít „to druhé“. Přiznávám tedy veřejně, že mi jedno dítě stačí. Jsem ráda, že mám ještě stále manžela Petra, Karolínku a jejího velkého kamaráda psa Jessinku. Že jsme všechno, co nás potkalo, přežili, přijali a je nám v rámci možností dobře. Na víc se i vzhledem k mým pomotaným genům prozatím necítíme.
Poslední dobou s Kájou doma často malujeme, vaříme, pereme prádlo, hrajeme na různé nástroje a zpíváme si. Často si pouštíme „pána“ – Kája je velká fanynka Zdeňka Svěráka, líbí se jí hlavně písničky J. Uhlíře, které Z. Svěrák otextoval.
Vážím si i toho, že si s Petrem užíváme kromě jiného i společné souznění při večerních jamech - hrajeme spolu na kytaru (on) a na piano (já) a zpíváme. Ráda taky cestuju, poznávám cizí země a jejich kulturu, chodím na procházky s rodinou a plavat. Je pro mě hodně důležité i to, že jsem neztratila pro mě důležité přátele a pořád si s nimi rozumím, i když žijeme každý odlišný, svůj jedinečný příběh.

Jsem vděčná Josefu Dokoupilovi, Janu Heyrovskému, prof. Pavlu Dunglovi, MUDr. M. Malíkové aj. za zásadní pomoc při uzdravování naší dcery.